O čem jsme také psali: Já viděl divoké koně – nebo ne?

V květnovém čísle Jezdectví jsme slíbili vysvětlit termín „divoký kůň“. Poezie nebo výkladové slovníky snů mají samozřejmě plné právo toto slovní spojení opěvovat dle libosti jako vyjádření volnosti, nezkrotnosti či jakýchkoli jiných vlastností. V běžné mluvě lze „divočinou“ trefně vystihnout bujarou vyjížďku nebo „letecký den“ v hale. Ve světě korektní odborné mluvy má však označení „divoký“ konkrétní význam a jeho užitím bývá zvykem vymezit, že jde o druh (živočicha či rostliny), který neprošel procesem domestikace. Článek Jitky Bartošové vyšel v červnovém Jezdectví 2015.

Hladinu našeho koňařského rybníka nedávno rozčeřilo připlutí exmoorských poníků, jejichž roztomilé kukuče na nás z nejrůznějších médií vykukují snad častěji, než strhané tváře soudně stíhaných politiků/podnikatelů (právě se nehodící škrtněte). To je jistě dobře, zvířata jsou to krásná a sympatická, a na rozdíl od zmíněných lidských protějšků, které bychom rádi viděli v izolaci za mřížemi, poníkům více prostoru a smysluplných činností, než zažívá většina jejich druhových soukmenovců, přejeme. Navíc přinášejí širší veřejnosti informace o tom, že kůň přežije i bez stáje a zabaví se po celý den i rok různými činnostmi i bez minutovníku nalinkovaného člověkem. Nutno podotknout, že mediální humbuk je v tomto případě nespravedlivý vůči chovatelům, kteří koně drží mnoho let v podobně vstřícném sociálním i fyzickém prostředí, jen je při tom využívají k jezdeckým, výstavním či jiným účelům. Nicméně dostat chov koní na obrazovky v hlavním zpravodajském čase v jiné souvislosti než je požár stáje, člověka ohrožující nákaza nebo hrubé týrání, je úctyhodný výkon. O to spíš je na místě zdrženlivost v používání termínů, které novým obyvatelům Milovic (přinejmenším podle dosavadních znalostí) nepřísluší.

Pomiňme fakt, že část milovických exmoorů vystoupila z kamionu vybavena ohlávkou a se zkušeností s korekturou kopyt, což poněkud zpochybňuje slovo „divoký“, použité ve významu „žijící v krajině a bez přímých zásahů člověka“. Ohlávka se nakonec může vyskytnout i na koních Převalského, kteří jsou v současnosti považováni za jediný žijící druh divokých koní (za všechny zdroje Orlando a kol., Nature 2013). „Převaláky“ potkáme dnes znovu už i ve volné přírodě, ale přežili jen díky chovu v zajetí. Čtenáře již jistě napadla pražská ZOO, která má na záchraně těchto koní obrovský podíl a po zásluze vede jejich plemennou knihu (v tomto případě spíš „druhovou“ knihu), a nelze opominout zásluhy Prof. Františka Bílka a pobyt koní v Netlukách u Prahy (nyní součást Výzkumného ústavu živočišné výroby v Uhříněvsi) ve dvacátých letech minulého století, než byli přesunuti do pražské ZOO. Právě v ZOO Praha dnes můžete narazit na převalské koně, kteří jsou cíleně učeni různým praktickým věcem, jako je tolerování přítomnosti ošetřovatele či zvedání kopyt (kdo ještě nenarazil na jméno František Šusta, nejvyšší čas zabrouzdat v internetových vodách). Přesto je stále nazýváme divokými koňmi, neboť o jejich domestikaci (zdomácnění) nemůže být řeč.

 

Domestikace je když...

Definic domestikace najdeme v literatuře celou řadu, jedna z novějších shrnuje domestikaci jako proces začlenění druhu do lidské společnosti, a to nad rámec prostého ochočení jedinců či chovu divokých zvířat v zajetí (The Encyclopedia of Applied Animal Behaviour and Welfare, ed. D. S. Mills, CABI 2010). Tento proces je veden kombinací genetických změn probíhajících napříč generacemi a změn ve vývoji daných prostředím, které se opakují v rámci jednotlivých generací (Price: Animal Domestication and Behavior, CABI Publishing, 2002). Domestikaci koní směřují různé prameny až do období 6 tis. let př. n. l., ovšem nejzazším doloženým datem je prozatím 3,5 tis. let př. n. l. (eneolit). Outram a kol. v časopise Science (2009) na keramických nálezech pocházejících z této doby z oblasti dnešního Kazachstánu prokázali známky zpracovávání masa a mléka klisen. Maso na steaky může zvíře odevzdat nedobrovolně při lovu, nicméně zpracovávání mléka už vyžaduje denní přímý kontakt člověka s kojící klisnou.

Tento a další pozoruhodné závěry, které se v posledních letech množí jako houby po dešti, přináší technický pokrok, který umožňuje analyzovat biologický materiál (zejména DNA) snad i z posledního výdechu zvířete žijícího před miliony let. Rozhodně není doba na definitivní soudy (bude-li vůbec někdy, přeci jen se bavíme o věcech odehrávajících se před tisíci až miliony let), nicméně společný předek všech dnešních koňovitých (tj. koní, oslů a zeber) je dnes datován do doby zhruba před 4 až 4,5 miliony let. Jednotlivé druhy se pak od sebe ve fylogenetickém (vývojovém) stromečku postupně oddělovaly, přičemž k rozrůznění „pravých“ koní, tedy převalských a dnešních domácích koní došlo někdy před 38 až 72 tis. lety (Orlando a kol., Nature 2013). Touto studií, publikovanou v pro leckoho nejprestižnějším vědeckém časopise, připomínáme nejrůznějšími metodami potvrzovanou skutečnost, že kůň Převalského není předkem domácích koní, byť jsou si blízce příbuzní a mohou se vzájemně plodně křížit.

Zde je poněkud matoucí, že koně Převalského (latinsky označovaného Equus przewalskii, někdy též Equus ferus przewalskii) považujeme za posledního žijícího „divokého koně“, přičemž pro přímého předka (Equus ferus či Equus ferus ferus), tedy koně, který se domestikačním procesem přetvořil v koně domácího (Equus caballus), též používáme výraz „divoký kůň“ (pokud se neuchýlíme k obecnějšímu vyjádření „předchůdce domácích koní“). Vtíravému pocitu, že se v tom běžný smrtelník ztrácí, ještě přiložím v našich, a zejména východněji položených oblastech často používaný název „tarpan“. O tom, co všechno bylo či nebylo v historii označováno jako tarpan, a co to MOŽNÁ bylo ve skutečnosti, pokud tedy lze ruským biologům, podléhajícím občas politickým objednávkám, věřit, píše na Equichannel.cz velmi poutavě etnolog Filip Tesař. Jeho přirovnání řady pramenů k Rádiu Jerevan upřímně pobaví nejednoho pamětníka. Pro pochopení, jak občas v Rusku, resp. Sovětském svazu, fungovala věda, vřele doporučuji knihu Rudá biologie od Valeryho Soyfera (Stilus 2005; pozor, kniha není vhodná pro slabší nátury a chorobně naivní osoby, přesto by si ji v dnešní politické situaci měl přečíst každý).

 

Divocí vs. zdivočelí

Historií a příbuznostmi jednotlivých plemen koní a jejich návazností na pozůstatky koní z dob dávno minulých se zaobírala a stále zaobírá řada studií. V pozdním pleistocénu (čtvrtohorách) obývali koně plošně valnou část Eurasie. S následnými klimatickými změnami a restrukturalizací prostředí se populace koní začaly stahovat do určitých oblastí, což dále podpořilo odchylky v jejich vzhledu a genech. Koně oddělení od zbytku „světa“ Altajem a pouštěmi (mongolští a čínští koně) či Pyrenejským pohořím (iberští koně) se už tehdy poněkud odlišovali od ostatních koní (a z nich vznikajících plemen), přestože jde stále o jeden živočišný druh (např. Cieslak a kol., PLoS ONE 2010, Warmuth a kol., PLoS ONE 2011).

Analýzy genomu současných koní a jejich předků dlouhodobě ukazují na jednotkový počet hřebců zakladatelů domácího koně, a naopak obrovský počet klisen z různých oblastí Evropy a Asie (např. Lindgren a kol., Nature Genetics 2004, Lippold a kol., BMC Evol Biol 2011, Schubert a kol., PNAS 2014). Žádná ze studií podrobených recenznímu řízení v renomovaných vědeckých časopisech zatím neprokázala „divokost“ mezi dnes žijícími koňmi. Volně žijící koně po celém světě, ať se jedná o mustangy v Severní Americe či Austrálii, koně na Novém Zélandě, v Evropě či kdekoli jinde, nejsou v zoologickém smyslu koně divocí, nýbrž zdivočelí (jinak ferální, případně feralizovaní). Nejsou tedy předky dnešních domácích koní, ale naopak potomky domestikovaných koní, kteří se z nejrůznějších důvodů vyčlenili z přímé působnosti člověka. Žijí po generace především pod diktátem daného životního prostředí a interních sociálních vazeb ve stádě. Člověk do těchto populací různou měrou zasahuje zpovzdálí, vesměs na úrovni redukce počtu koní (odchyt, odlov, kontracepce) či omezení prostoru (k zajištění „plemenné čistoty“ nebo třeba zabránění kontaktu a konfliktů s hospodářsky využívanými druhy).

Exmoorští poníci nejsou výjimkou – tedy přinejmenším zatím, neboť s bouřlivým rozvojem analýzy genů a biologických stop se můžeme nadít nejednoho překvapení. Na příslušnost k divokému předku koní nepoukazují ani devonští a somersetští patrioti, kde jsou tito nádherní koníci doma. Považují je sice za koně původním předkům velmi blízké, nicméně domestikované (ať už Kelty nebo dříve). Exmoorští poníci jsou propagováni jako všestranně využitelné, odolné a k člověku přívětivé plemeno koní, které bylo svého času „módní ikonou“ nejen ve Velké Británii. Před druhou světovou válkou byl tento poník oblíbeným „nosičem“ dětí a posléze i domobrany. Válka bohužel zdecimovala stavy na padesátku jedinců a jen díky cílené regeneraci dnes jejich počet překročil 2000. Více informací lze najít např. v materiálech FAO (Wilson, Animal Genetic Resource 2011) nebo na stránkách The Exmoor Pony Society, která se o tyto poníky stará od roku 1921 a vede jejich plemennou knihu (www.exmoorponysociety.org.uk).

 

Publikováno: 24.10.2015 15:00:00
Kategorie: zajímavosti
Rubrika: ochutnávky z Jezdectví
Aktuální číslo
Obsah čísla 12/2017