Zahraniční stáže jsem se účastnila opakovaně, a to v USA. Stáž ve vynikající drezurní stáji Beth Baumert byla v podstatě pro mou specializaci na drezuru rozhodující. Do té doby jsme se sestrou i skákaly a vrcholový sport byl, ehm, poněkud v nedohlednu...:) Mými vzory v rámci známých osobností světové drezury jsou Kyra Kyrklund a Hubertus Schmidt. Nepojali drezuru tak komerčně, jak je to dnes často k vidění, snaží se vzdělávat své žáky k úctě ke koni jako partnerovi a ne drahé hračce. A přitom se svými výkony mezi ostatními zdaleka neztratí. Koně si nevybírám já, oni si vybírají mě:) Teď mám 2 bratry vlastního chovu a 2 ČT hříbata. Na nákup zahraničních koní jednoduše nejsou prostředky, takže pracuji od začátku s mladými koníky, u kterých mi jde především o charakter, zdraví, harmonický dojem a 3 korektní chody. Je dobré si přitom ale uvědomit, že „dokonalý kůň“ je mýtus a dobrou prací lze i z průměrného udělat hvězdu. Díky za otázku.

No řeknu to stručně: blbě:) Ale flákat se mě nebaví;) Jinak díky všem za otázky, kdybyste měli ještě nějaké, ráda zodpovím tady či na mailu.

Tajemstvím, jak se zbavit trémy, je nebrat se tak smrtelně vážně:) a být si vědom reálných schopností sebe a svého koníka. S úsměvem jde všecko snadněji: na závodech je přece lepší se bavit a ne frustrovat. Proč bychom to jinak taky dělali?!

Atíček bude určitě i nadále mou jedničkou. V příštím roce bude startovat i jeho pětiletý bráška Diplomat (Dipík). Ten letos absolvoval 3 Z drezury a cítil se náležitě významně. Novou helmu s ohledem na jeho nastupující pubertu už jsem zakoupila:)

Moji koníci pracují většinou 5x týdně : 2x terén a 3x jízdárna, 45-60 minut (Atík), 20-40 minut (Dipík). To byste nevěřili, kolik práce jsem letos udělala na strništi. Rčení německých mistrů "jezdi koně dopředu a rovně" dostalo úplně nový význam;) V rámci jízdárenské práce zařazuji i kavalety, která kluky baví (a to přitom ani neví, jak je gymnasticky procvičuje;)

Speciální příprava spočívá v regeneraci po Polsku... Můj kůň si je na úrovni malé rundy vcelku jistý, takže spíš půjdeme zrelaxovat zítra na pole, ve čtvrtek lehká práce a pak hurá na to;) Dnes má volno, zajisté ho stráví tím, že zpytuje svědomí nad tou polskou nedělí:))

V pozitivním slova smyslu mě v Polsku zaujali Holanďané, zejména Laurens van Lieren, Patrick van der Meer. Perfektně připravení spokojení koně s technikou i chody takovými, že to bylo pro mě až lehce demotivující se na ně dívat;) V negativním slova smyslu nezapomenu na drsnou Ullu Salzgeber loni v Maďarsku, která byla velmi povýšená k jezdcům a naprosto nekompromisní ke koním.

Otázka je spíš, kdo je myšlen slovem "my"? Pokud se otázka týká české drezury jako takové, připadá mi, že obecně se u nás jezdí více pusou nežli na koni:) A ochota vymýšlet výmluvy, že nemáme podmínky, koně s chody, apod., je vyšší než ochota se vzdělávat a pracovat slušně s tím, co máme. Kritická sebereflexe taky není úplně národním sportem, že jo:) Ale zobecňování bych se chtěla vyhnout, máme i spoustu dobrých jezdců, kteří se vydali správným směrem. A naší silnou stránkou je, že to nevzdáváme:)

No dojmů je tolik, že by stačily na celý rozhovor:) Ale ve zkratce: rozsáhlý areál, zázemí a ustájení super. Povrchy a organizace byly slabší. Co se líbilo: Překvapila mě vysoká úroveň i počet účastníků. V GP opravdu bylo na co se dívat. Atík stál vedle Randona Michala Rapcewicze, který byl 16. na OH, 13. na finále WEG a ani takovýto formát dokonce vše nevyhrál! Úžasné výkony předváděli i jezdci početné holandské ekipy. Atíkovi se líbil prostorný box s výhledem ven a travnaté plochy s výběhem, který musel hned otestovat;) Co se nelíbilo: Ignorace hrubých a v hyperflexi pracujících jezdců na opracovišti stewardy. Dále zmatenost pořadatelů, což dokládá např. absence programu, nedělní startka tištěna napočtvrté (hádejte, kdo nakonec jel první...) či sobotní raut/neraut. Samozřejmě mě mrzel nedělní výkon, kdy dunící reproduktor u K způsobil splašení koníka hned u čtyř cviků a napětí v celé úloze.

Dobrý večer všem!

Nejen uvažovala: na parkuru jsme spolu se sestrou začínaly. Já byla jezdecky spíše méně talentovaný jedinec a tak jsem se pak po různých incidentech, kdy jsme se s koněm rozcházeli v názoru, kterým směrem a jakým tempem se vlastně má jet, začla pídit, co teda s tím. Zakrátko následovaly první drezury (musím popravdě dodat, že s nevalnými výsledky:) a tím to vlastně všechno začalo. Až o něco později jsem zjistila, že jde o náročné umění, kde se výsledky dostavují až po letech pečlivé a trpělivé práce, navíc disciplina hodnocena subjektivně... Ale já mám ráda výzvy:) Díky za otázku.