Vycházející hvězdy portugalské drezurní scény

João Miguel Torrao (26) a jeho lusitánský hřebec Equador MVL (10) jsou vycházející hvězdy portugalské drezurní scény, které si zajistily místo v národním týmu pro Mistrovství Evropy v drezuře 2019 v Rotterdamu jen šest měsíců po své mezinárodní premiéře v Grand Prix.

Hnědý lusitánský plemenný hřebec Equador MVL (Quo Vadis × Hostil) pochází z chovu Coudelaria Monte Velho a je ve spoluvlastnictví Coudelaria Monte Velho a belgicko-polského manželského páru Marca Lebba a Katarzyny Gontarske. Equador MVL byl velmi cíleně a s respektem připravován na účast v nejvyšších mezinárodních soutěžích. Po letošním debutu ve Velké Británii ho některá média nazvala „portugalským Totilasem“.

 

João, tvůj příběh začíná skoro jako pohádka. Do Monte Velho jsi přijel na letní stáž a stal jsi se jezdcem na plný úvazek, jedničkou stáje. Jaké byly tvoje cíle, když jsi poprvé přijel do Monte Velho?

Ano, je to přesně tak. Začal jsem do Monte Velho jezdit jako student asi v sedmnácti letech. Jezdil jsem tam na každé prázdniny na praxi a postupně jsem přicházel na to, že můj život bude profesně propojený s koňmi. Diogo (pozn. Diogo Lima Mayer Jr., ředitel Monte Velho) mi ještě za studií nabídl pozici stálého jezdce v Monte Velho, což pro mě byla skvělá nabídka, ale chtěl jsem ještě dokončit vysokoškolské studium. Diogo mi tehdy řekl, že to chápe a že na mě počká. V posledním roce univerzity jsem nastoupil do Monte Velho jako stálý jezdec.

 

Jaké byly tvé pocity, když jsi poprvé seděl v sedle Equadora MVL? A jak bys hřebce popsal?

Když jsem začal v Monte Velho pracovat nastálo, bylo Equadorovi pět let. Jezdil jsem ho už dřív, jako tříletého a čtyřletého během mých stáží. Nenastupoval jsem tehdy samozřejmě do pozice prvního jezdce, ale bohudík ani Equador nebyl tou dobou stájová jednička, takže jsem se stal jeho stálým jezdcem. Od začátku jsme si vytvořili silné pouto. Equador se ze sebe vždy snaží vydat to nejlepší a já s ním trávil hodně času i mimo tréninky. Chodil jsem za ním i po večeři, dělal s ním protahovací cviky, masáže, povídal si s ním. V podstatě se dá říct, že jsme s Equadorem začali žít jeden život – já jeho a on ten můj. Začal ze sebe vydávat to nejlepší a překvapoval všechny tím, jak dobrý dokáže být.

 

Diogo Lima Mayer Jr. vždy pevně věřil v přirozený talent Equadora MVL a také v to, že vy dva jste tou správnou kombinací. Sdílel jsi jeho jistotu?

Musím říct, že Diogo mne vždy hodně podporoval. Byly chvíle, kdy jsem měl spousty pochybností. Nikdy dříve jsem nejezdil koně takových kvalit a často jsem propadal pocitu, že by s lepším jezdcem mohl být úspěšnější. Někdy jsme spolu samozřejmě i trochu bojovali, měli jsme horší období a nebyl jsem si jistý, zda to není moje vina. Ale Diogo mě hodně podpořil a jeho důvěra nás dostala tam, kde jsme. Letos na konci ledna (nebo to bylo v únoru?) jsme šli naši první Grand Prix a teď na konci léta jsme se jako členové národního týmu účastnili olympijské kvalifikace, což je neskutečné. Je to ale výsledek těžké práce a doslova potu a slz (usmívá se).

 

Aby vám umožnil tu nejlepší možnost růstu, poslal vás Diogo na trénink za hranice. Tvým trenérem nebyl nikdo menší než britský olympionik Carl Hester. Co ti taková zkušenost dala?

Cítil jsem obrovskou vděčnost a příležitost, že mohu trénovat s jedním z nejlepších, možná s nejlepším drezurním jezdcem světa. To, že mohu v létě u Carla strávit dva měsíce a trénovat, mi připadalo neuvěřitelné. Byl to rozhodně mezník v mém životě. Jezdeckém i osobním. Carl kromě toho, že je výjimečným jezdcem a trenérem, je také výjimečná lidská bytost. Osobnost. Líbí se mi jeho způsob práce s koňmi, to, jak se v jeho stájích o koně starají a jak je manažují. Jeho filosofie zacházení s koňmi je mi velmi blízká. Díky němu jsem se zlepšil nejen jako jezdec, ale také jako „horseman“.

 

Dokonce jsi jezdil některé Carlovy koně. Je rozdíl jezdit lusitánské koně a teplokrevníky?

Ano, přijížděl jsem tam s tím, že budu trénovat s Equadorem, ale zapojil jsem se do běžného chodu stáje, pomáhal s koňmi a Carl byl úžasný, nechal mě jezdit jako pracovního jezdce své koně a radil mi, takže jsem měl ve finále mnohem víc možností s ním trénovat. Co se týče rozdílu mezi lusitány a teplokrevníky, jsou zde samozřejmě odlišnosti, které jsou dány plemennou příslušností. Nicméně pokud mluvíme o koních, kteří jsou zvyklí chodit v kvalitním shromáždění, mají kvalitní chody a účastní se soutěží vyšší obtížnosti, nemyslím si, že by to byl až takový rozdíl. Řekl bych, že teplokrevníci jsou možná silnější, jsou přirozeně lepšími „sportovci“ než lusitáni, kteří musí víc dřít. Soudím ale hlavně podle Equadora, který je mimořádně nadaný a vydává ze sebe vše co má, což je vlastně asi hlavní přednost většiny lusitánů.

 

Jaké jsou s Equadorem vaše plány pro příští sezónu?

Pro příští sezónu je hlavním cílem účast portugalského týmu na olympijských hrách. Tomu budeme podřizovat vše.


A už připravuješ nějakého mladého nástupce Equadora MVL? Co vlastně vyžaduješ od koní, které jezdíš?

Monte Velho je malá stáj, míváme jen 4 až 6 hříbat ročně, přesto si myslím, že produkuje řadu dobrých drezurních koní. Jezdím teď dva velice slibné koně. První je čtyřletá klisna s velkým potenciálem, je příbuzná s Equadorem, ale ne v přímé linii. Má naprosto skvělý krok (což bývá slabina lusitánů), velmi dobrý a korektní klus s velmi dobrým rytmem a velmi dobrý cval. Také jezdím tříletého syna Equadora, který má naprosto úžasný charakter a skvělou mechaniku pohybu. Těžko odhadovat takto brzy, ale myslím, že má potenciál.

Pro mne je vždy nejdůležitější osobnost koně, snaha spolupracovat s jezdcem, to cením výš než to, že je kůň „big mover“ (má skvělé chody). Vztah jezdce a koně, vůle spolupracovat a vyjít si navzájem vstříc, je největší výhodou dvojice.

Autor: redakce Jezdectví, Linda Weidenhofferová
Publikováno: 11.6.2020 10:20:00
Kategorie: zajímavosti
Rubrika: ochutnávky z Jezdectví
Foto: Archiv rodiny Mayer/Monte Velho
diskuze k článku
Aktuální číslo
Obsah čísla 7/2020