Volný čas

Ještě jednou se vrátíme do vánoc a uzvřeme poznámkou mimo pořadí celou psaveckou soutěž...

„…v rohu se třpytil nazdobený vánoční stromeček, a pokojem se linuly vánoční koledy…“
Stojím zděšeně před stromečkem...

Nastaly Vánoce, jako každý rok. Dopolední čas jsem měla opět vyhrazen pro koně, především pro moji kobylku. S kamarádkou jsme pro ty naše koníky měli připraveno překvapení. Doufaly jsme, že nás nezklamou a bude se jim líbit – zvlášť když jsme s sebou braly všechny ty dobroty pro ně...

Jak známo Vánoce jsou svátky klidu a míru. Většina žen v tomto období propadá z nezjištěních příčin uklízecímu syndromu a paranoidní představě, že mají v domácnostech mírně řečeno nepořádek. Tento syndrom se šíří rychleji než kapénková infekce. I ta nejpořádnější hospodyňka se v transu pouští do gruntování. Jako myška s prachovkou prošmejdí odlehlé kouty domácnosti, pucuje a leští to, co by Ježíšek mohl při své návštěvě spatřit a nedej bože někde vykecat. Peče, pere, vaří, smejčí a večer padá znavena, aby nabrala sílu do druhého dne pokračovala v započatém úsilí...

 ,,Zima, zima, zima je všude veliká, všude sníh, všecko led… zima, zima, zima je všude veliká koho smích nehřeje, ten to rýmou odpyká… Zima, zima, zima jede k nám, co by ne, podívej, Bílý kůň, tak si naskoč Martine, jede k nám jede zas, bude zima, bude mráz, vyťuká do ledu svoji bílou koledu..“
Globální oteplování, mnohdy slýchávané, psané téma posledních let. Nechci tedy ani nemohu být ještě pamětníkem, nýbrž můj mladý věk mi to zatím nedovoluje, ale nemohu si odpustit poznámku: ,,Tenkrát, to byly aspoň Vánoce na sněhu.“...

„Vážení zákazníci využijte našich slev v oddělení zeleniny…“, zazní ženský hlas v nejmenovaném obchodním řetězci. Hned na to navazuje jedna z prvních vánočních koled, které jsou k slyšení již 9. listopadu. Hromada lidí se doslova žene k zelenině a náležitě využívá slev, jak hlásala paní. Radši si seberu své dva pytlíčky nebo spíš bych měla říct pytle a odcházím k dalším regálům s vánoční tematikou. Obsahem pytlů je jako již tradičně pár kilo mrkve a jablek. Pečlivě je ukládám do košíku vedle kostkového cukru a kukuřičných lupínků.

Již více než deset let oblékám vždy 5. prosince čertovský kožich, nasazuji růžky a obcházím se svými "svatými" kamarády - Mikulášem a andělem - rodiny, které si nás pozvaly. Od té doby, co mám vlastní domácnost, se vždy toho 5. prosince namotivuji naklizenými obývacími pokoji a kuchyněmi, ověnčenými vánoční výzdobou a začnu šílet...

Čo môže byť krajšie ako keď vás na Štedrý deň zobudí telefón. Ešte krajšie zistenie je to, že vám volá šéf. „Okamžite nakluš do práce!“ „Ale šéfe...“ Skôr než stihnite dopovedať, na druhej strane sa ozýva už len tút,tút,tút.... paráda, pomyslíte si a začnete hľadať nejaké kusy oblečenia. Síce milujete kone a jazdenie na nich... no prečo práve dnes? Ktovie kto si zase zmyslel, že sa chce trepať v tejto zime na koňa...

A pěkně pomalu, ne abyste se mi tady pošlapali, mumlám si u závory ohrady, za kterou se netrpělivě mačkají potencionální narušitelé štědrovečerního rozjímání. Otvírám a koně kolem mě spořádaně čvachtají hlubokým blátem ke stáji, pěkně v řadě, necpou se, nepředhánějí, jako kdyby mi chtěli dát najevo, že plně chápou, jak je pro mě důležité večer za zvuku koled chroustat kapří filátko, prokládat ho bramboráčem a občas slastně přivřít oči nad buketem červeného vína a jásotem mého synka rvoucího vánoční papír z četných balíků s jeho jménem.  Jak je pro mě důležité, aby mě  dnes neotravovali čímkoliv, co vyžaduje konzultaci s veterinářem, co vyžaduje můj čas navíc, nadměrné fyzické úsilí...

Slunce už bylo vysoko, když jsem zahnal své koně k napajedlu. Nenechali se pobízet, po dlouhé cestě byli žízniví. Podal jsem majiteli pozemku patřičný obnos a přidal spropitné za vlídný pohled na mé oře. Bylo vidět, že je znalec; než se napili, chvíli jsme se o nich bavili. Postěžoval si mi, jaké existenční problémy mají někteří jeho kolegové v místech, která navštěvuje méně jezdců... 

Jsem starší dáma, takže využívám krátkodobé paměti, dokud nějakou mám. Tudíž vánoce, na které nezapomenu,  jsou právě ty, co minuly.
Taky věříte na rodinnou pospolitost, která se nejlépe manifestuje-vytváří-předstírá na pravidelné štědrovečerní vycházce? Takové to společné těšení se na rozsvícený stromeček, dárky, televizní pohádku, případně prostě jenom na večeři (záleží na založení jednotlivých členů rodiny, nejde přece vůbec o to, na co se těšíme, hlavně že se na to těšíme spolu, venku a při chůzi známými místy)...

A pokračujeme dalším soutěžním příspěvkem :o)

V dobách minulých jsem trpívala nutkáním trávit Vánoce co nejintimněji se svým koněm (samozřejmě neúchylnou formou). Znáte to: kochající se jezdec a vycházky plné rolniček a zasněžené romantiky. Ač již bílého koně mám, ze svých požadavků nadržené Popelky jsem notně slevila: zaprvé - bělostný a romantický sníh nahradily různěslizké a nevábně barevné sračky (jejichž odstín se systematicky přenáší i na srst „bílého“ koně), a zadruhé - Vánoce jsou svátky klidu. Co je krásnějšího, než nemuset vystrčit nos? Žádné sračky, žádné stresy, pěkně klid a pohodička...

Sníh, sníh a sníh.
Člověk je tvor zvídavý, mnohdy až nezdravě. A ženská je tvor zvědavostí téměř posedlý, neboť nad každou dívčí kolébkou stojí pěkně škodolibá sudička. Proto potom stačí jedna nezávadná SMS – PRIJED NA VANOCE, UKAZU TI HRIBATA – a je vystaráno. Ono totiž odesílatel je člověk žijící na konci světa, kdesi uprostřed Krušných hor, kde i lišky už dávno emigrovaly. Ovšem hříbě je hříbě, to se nedá nic dělat...

Tak jako každé Vánoce, nezapomínám jak já, tak i moje rodina na našeho čtyřnohého člena rodiny. Tím je skoro 5ti letá kobylka ČT Dakota. Nevím jestli si Dakča taky psala Ježíškovi stejně tak jako já, ale i přesto jsem nezapomněla ani na ni. Ježíšek nám nadělil plno krásných věcí, od ponožek pro mě, jedné knížky na čtení a vzdělávání se jsem si přála pro Dakotu uzdečku, nějakou opravdu fešáckou. Tu jsme taky dostali.

/pozn.red./ Poslední týden máme poněkud "převánocováno" a tak bychom všem našim návštěvníkům, kteří s námi nejsou dlouho a netuší, oč jde, rádi sdělili, že jsme se nezbláznili :o) Otiskované vánoční fejetony soutěží o překrásnou historickou knihu paní Daniely Dvořákové a více o soutěži si můžete přečíst zde. Pod jednotlivými soutěžními články můžete i vy zanechat svůj dojem. Pojďme k dalšímu příspěvku...

Je tomu již drahně let, kdy nastaly ty první, na které snad nikdy nezapomenu. Venku se smrákalo, lidí ubývalo, za okny se rozsvěcovala světýlka svíček a vánočních stromečků. Tenkrát naše kroky poprvé mířili k autu a ven z města. Na venkov, téměř na samotu u lesa. A tam do té malé stáje s pár boxy a několika čtyřnohými obyvateli.

Vánoce... Někomu se v období blížících se vánočních svátků začnou podlamovat kolena v předtuše krásných romantických chvilek u vkusně nazdobeného stromečku, vonícího cukroví, koled, linoucích se v lepším případě z hrdel jejich blízkých talentovaných milovaných, v horším z vypáleného přeskakujícího cédéčka... No a pak je tady 2. skupina lidí, dle mých soukromých průzkumů a statistik početnější, které se kolena podlamují z úplně jiných důvodů – jdou na ně totiž tak trochu mdloby...