V dobách minulých jsem trpívala nutkáním trávit Vánoce co nejintimněji se svým koněm (samozřejmě neúchylnou formou). Znáte to: kochající se jezdec a vycházky plné rolniček a zasněžené romantiky. Ač již bílého koně mám, ze svých požadavků nadržené Popelky jsem notně slevila: zaprvé – bělostný a romantický sníh nahradily různěslizké a nevábně barevné sračky (jejichž odstín se systematicky přenáší i na srst „bílého“ koně), a zadruhé – Vánoce jsou svátky klidu. Co je krásnějšího, než nemuset vystrčit nos? Žádné sračky, žádné stresy, pěkně klid a pohodička.
