Hranice „přirozeného“ chovu a života koní jsou dány hranicí výběhu a intervencí člověka. Cílem managementu chovu a prostředí není dosažení přirozeného způsobu života. Žádoucím cílem managementu chovu a prostředí je zajištění přirozeného a celoročního (nemusí nutně znamenat celodenního) pohybu na vhodném povrchu s respektem k ostatním etologickým potřebám koně. Spokojenost a zdraví koně jsou přímo úměrné kvalitě managementu (technologie) chovu a prostředí.
První hipologickou příručku sepsal kolem roku 1360 před n. l. Kikkuliš z Mitanni, hlavní stájník chetitského krále. Popisuje v ní výcvik válečného koně. Tento rukopis má však svou hodnotu také jako první pojednání o přirozeném chovu koní, který vychází z etologických poznatků. V publikaci se uvádí, že tito váleční koně byli ustájeni nikoli jednotlivě, ale v sourodých skupinkách, důraz byl kladen na pravidelný pobyt na pastvinách, pravidelné a vhodné krmení, napájení a na nutnost – krom výcviku válečných dovedností – zajištění výhradního času pro relaxaci a odpočinek. I v dnešním světě po více než 3000 let jsou tato pravidla aplikovatelná a správná a i dnes je možné koni (sic již nikoli válečnému) nabídnout alespoň určitou míru naplnění jeho přirozených potřeb. Můžeme se pokusit. My lidé se přesto pouze domníváme, co je správné, jediný, kdo skutečné ví, je náš kůň. Pokud je kůň nešťastný a nemocný, hledejme řešení, pokud je však spokojený (a my s ním), není potřeba nic měnit a vrhat se do změn. Více v březnovém Jezdectví!
