admin

V dobách minulých jsem trpívala nutkáním trávit Vánoce co nejintimněji se svým koněm (samozřejmě neúchylnou formou). Znáte to: kochající se jezdec a vycházky plné rolniček a zasněžené romantiky. Ač již bílého koně mám, ze svých požadavků nadržené Popelky jsem notně slevila: zaprvé – bělostný a romantický sníh nahradily různěslizké a nevábně barevné sračky (jejichž odstín se systematicky přenáší i na srst „bílého“ koně), a zadruhé – Vánoce jsou svátky klidu. Co je krásnějšího, než nemuset vystrčit nos? Žádné sračky, žádné stresy, pěkně klid a pohodička.

Sníh, sníh a sníh.
Člověk je tvor zvídavý, mnohdy až nezdravě. A ženská je tvor zvědavostí téměř posedlý, neboť nad každou dívčí kolébkou stojí pěkně škodolibá sudička. Proto potom stačí jedna nezávadná SMS – PRIJED NA VANOCE, UKAZU TI HRIBATA – a je vystaráno. Ono totiž odesílatel je člověk žijící na konci světa, kdesi uprostřed Krušných hor, kde i lišky už dávno emigrovaly. Ovšem hříbě je hříbě, to se nedá nic dělat…

Již pošesté vám přinášíme pozvánku na jezdecký galavečer Koně na Žofíně, jehož pořadatelem je tradičně redakce našeho časopisu. Celkově jde o jubilejní 15. ročník galavečera jezdeckého sportu spojeného s vyhlašováním jezdců a koní roku a jak již asi víte, jeho termín byl stanoven na sobotu 7. března od 18 hodin. Čerstvé informace najdete níže…
POZOR – NOVĚ UVOLNĚNÁ MÍSTA NA GALERII – PRVNÍ ŘADA!!! (STORNOVANÁ ZÁVAZNÁ OBJEDNÁVKA)
ON-LINE VYSÍLÁNÍ – V SOBOTU 7.3.2009 OD 19 HODIN – ZDE!!!

Tak jako každé Vánoce, nezapomínám jak já, tak i moje rodina na našeho čtyřnohého člena rodiny. Tím je skoro 5ti letá kobylka ČT Dakota. Nevím jestli si Dakča taky psala Ježíškovi stejně tak jako já, ale i přesto jsem nezapomněla ani na ni. Ježíšek nám nadělil plno krásných věcí, od ponožek pro mě, jedné knížky na čtení a vzdělávání se jsem si přála pro Dakotu uzdečku, nějakou opravdu fešáckou. Tu jsme taky dostali.

Je tomu již drahně let, kdy nastaly ty první, na které snad nikdy nezapomenu. Venku se smrákalo, lidí ubývalo, za okny se rozsvěcovala světýlka svíček a vánočních stromečků. Tenkrát naše kroky poprvé mířili k autu a ven z města. Na venkov, téměř na samotu u lesa. A tam do té malé stáje s pár boxy a několika čtyřnohými obyvateli.

Vánoce… Někomu se v období blížících se vánočních svátků začnou podlamovat kolena v předtuše krásných romantických chvilek u vkusně nazdobeného stromečku, vonícího cukroví, koled, linoucích se v lepším případě z hrdel jejich blízkých talentovaných milovaných, v horším z vypáleného přeskakujícího cédéčka… No a pak je tady 2. skupina lidí, dle mých soukromých průzkumů a statistik početnější, které se kolena podlamují z úplně jiných důvodů – jdou na ně totiž tak trochu mdloby.

Znáte to. Kůň a člověk. Jedinečné spojení. Nejhezčí pohled na koně je z koňského hřbetu. Něžný koňský výraz, atd, atd. I mně chytli koně za srdce. Občas bych ale ráda srdce hodila někam pěkně daleko, obzvláště, když ležíte v posteli, máte zvýšenou teplotu, která vám připomíná, že by jste nejraději spali a spali. A nebo taky umřeli. A protivně řvoucí budík vám rovněž připomíná, že je sice štědrý den, ale zvířatům je šumák, jestli přinese žrádlo Ježíšek nebo vy. Důležité je samotné žrádlo a ne nositel (pokud nemá v kapsách kostku cukru).

…Vánoce jsou svátky klidu… tímto krédem se jistě řídí i můj kůň a podle toho se také chová…  
Já osobně na Vánoce už před pár lety rezignovala. Pocity jisté nepatřičnosti se však občas dostaví, pokud jsem denně třemi či více lidmi tázána, jaké že to dárky chystám svým nejbližším i těm vzdálenějším, protože tyto povinnosti plním pouze omezeně. Pak si sednu k počítači a provozní teplotu mi ještě více zvýší i pohled na Equichannel, kde se řeší pro změnu už od října to, co dostane který koníček tohoto roku pod vánoční stromeček.

„Já myslím, že to není nereálné.“ Řekl můj manžel.
„Opravdu si to myslíš? To by mě nikdy nenapadlo!“, odpovídám a do mého srdce se vlévá vlna obtížně skrývatelného nadšení. Stejného, jaké jsem pociťovala vždy každé Vánoce v domnění, že tentokrát dostanu konečně živého koně.
Což se bohužel nikdy nestalo.

Další, už zase?
„Ti koně mě vážně zlobí“ povídá mi tuhle nasupeně má dcera. Po mé nejapné otázce „proč?“ následuje výčet hříchů jimiž se provinili:  „Uzlík mi snědl všechnu mrkev, Strakáč ztratil podkovu a Sluníčko se ztratil úplně, nikde není!“ Snažím se zachovat klidný tón, opakuji po několikáté že mrkev se nemá nechávat válet bez dozoru, slibuji že ztracená podkova se dá do pořádku a tvrdím že Sluníčko se určitě neztratil, ať se jde pořádně podívat do ohrady.