Protože tento seriál je již zaměřen prakticky, nebudeme se vracet k teoretickému povídání o tom, jak bychom měli ve výcviku postupovat a zaměříme se na praktické provedení jednotlivých cviků a pomůcek, které dáváme v počátcích ve srovnání s tím, jak mají vypadat u koně již přiježděného. Nebudeme se hlouběji zabývat metodikou výuky jednotlivých cviků, na to již vyšlo hodně knih a navíc by to byla stále stejná písnička, proto ji jen shrneme v tomto díle.
Když jsem psala před téměř dvěma lety úvod k Vademecu, začala jsem touhle větou: „Každý pokročilejší jezdec umí používat sed, ruku, holeně, někdy i bič, chambon a šporny.“ Nyní, po dalším sbírání zkušeností vidím, že to tak není. Že naučit se používat sed, ruku a holeně tak, aby koně nerušily, ale naopak mu co nejpřesněji sdělily, co po něm požadujeme, je umění, které se učí ne týdny, ale měsíce, ne-li roky. A že je to stále ještě malá věda proti tomu vědět, jak učit koně správnému provedení cviků a jak své pomůcky modifikovat podle úrovně a postupu výcviku.
Dneska mě čeká nelehký úkol se s Vámi všemi rozloučit, protože Vademecum končí. Obecné povídání o tom, jak porozumět svému koni, vyvarovat se zbytečných konfliktů (některé jsou nezbytné) a vytvořit mu takové podmínky k životu, aby byl spokojený a ochotný pro nás pracovat, je z mé strany vyčerpáno. Poslední díly se již zabývaly spíše výcvikem a necítím se dostatečně oprávněná konkurovat dlouholetým trenérům a závodníkům.
Pokud by to snad někomu bylo líto, možná ho potěší, že tak docela nekončím a připravujeme navazující seriál, který bude zaměřený výcvikově a bude ho se mnou sepisovat autorita nepoměrně zkušenější.